Počátky sportovního klubu na Mladcové

Sestaveno ze vzpomínek pana Stanislava Štětkáře,

s využitím podkladů pánů Milana Zdílny a Jaroslava Orsavy

Založení klubu

Všude v okolních dědinách se již od počátku třicátých let hrávaly mistrovské soutěže ve fotbale, jenom Mladcová zůstávala pozadu. Přitom se u nás zásluhou Sokola dost sportovalo a ke sportu byla vedena i školní mládež. Výstavbou Bartošova domu v roce 1926 získal Sokol prostory pro svou sportovní a spolkovou činnost.

V jeho sále se konala pravidelná gymnastická cvičení jak na nářadích, tak i prostná cvičení a také se hrál stolní tenis. Venku před vchodem bylo cvičiště, na kterém se také hrávaly volejbalové soutěže. Vyvrcholením této činnosti byly sportovní Sokolské slavnosti, které bývaly prestižní záležitostí celé obce.

Všechnu sportovní mládež však tato činnost plně neuspokojovala, hlavně mužskou část. Scházel jim fotbal, který se v rámci Sokola neprovozoval, a navíc pro něj nebyly podmínky. Scházelo hřiště. Zásluhou prvoligového fotbalu SK Baťa Zlín, který měl svůj stadion hned Pod Babou u elektrárny, však počet kluků nadšených pro fotbal stále vzrůstal. Fotbal bez hřiště není možné provozovat, ale to je neodradilo. SK Baťa měl pod silnicí k Mladcové po levé straně vysokého náspu nedaleko Dřevnice vybudované škvárové tréninkové hřiště, které bylo málo užívané a také neudržované. Od roku 1939 chodili zejména tam, případně na louky kolem Mladcové, první nadšenci učit se hrát fotbal a postupně se dali natolik dohromady, až vznikla někdy v počátku druhé světové války myšlenka založit konečně také na Mladcové fotbalový klub.

Velkým impulsem bylo i válečné období, kdy možnost zábavy a sdružování mladých lidí a obyvatel vůbec bylo značně omezené tvrdým okupantským režimem. Jednou z mála možností, jak toto omezené obejít, bylo založit fotbalový klub, který by dovolil občanům Mladcové scházet se ve větším počtu k případným sousedským diskuzím a také se odreagovat od stísněné válečné atmosféry a strachu. Mládeži pak navíc mohlo poskytnout uspokojení i z pravidelného provozování sportu. To byla velmi živná půda pro partu mladých nadšenců, kteří našli i patřičnou podporu u těch dříve narozených a tak se utvářelo jádro budoucího fotbalového klubu. Patřili mezi ně bratři Zlámalovi, Teličkovi, Štětkářovi z čísla 45, Vladimír Novosad, Vlastimil Karásek, Vlastimil Gába, Jaromír Šmigura i další, a s nimi i dva mimomladcovští, Karel Churý a Václav Králíček, kterým učarovala překrásná hra kopaná.

V úplných začátcích byl hlavním organizátorem všeho ani ne dvacetiletý bývalý absolvent Baťovy školy práce František Zlámal. Ten po svém návratu z internátu převzal iniciativu a v té době se naplno projevily jeho organizační schopnosti. Vše, co bylo třeba v té době organizačně zajistit, prováděl on. Vyřizoval veškerou písemnou agendu, zajišťoval základní vybavení, jako kopačky, míče, dresy a jiné nezbytné věci a domlouval přátelské zápasy s okolními družstvy. Také dovedl několik kluků z internátu, kteří posílili náš klub, protože v začátcích byli ve fotbalovém klubu jenom kluci z Mladcové, z nichž ale jenom někteří měli talent pro kopanou. On sám hrával v obraně a byl kapitánem mužstva.

Začátky byly velice těžké, ale to si nikdo ani neuvědomoval. Nebylo hřiště, nebylo vybavení a tak si každý hráč opatřoval výstroj (kopačky, chrániče i trenýrky) každý sám za své peníze, a na dresy, míče i ostatní nezbytné věci se sháněly peníze, kde se dalo. Konala se sbírka mezi občany i hráči, vybíraly se příspěvky, ale nejvíc peněz se získalo z řad vedoucích pracovníků firmy Baťa.

V té době, kdy ještě nebyl oficiálně ustaven sportovní klub, hrála tato parta již tréninkové a přátelské zápasy. Zápasy byly hrány na malém hřišti u elektrárny, na hřišti SK Zlínské Paseky, jehož funkcionáři nám ochotně vycházeli vstříc, nebo na hřištích soupeřů. Byl to například zápas s SK Březnice, hraný na hřišti SK Kudlov, zápas s rezervou SK Baťov hraný na jeho hřišti (13.7.1940), na hřišti SK Zlínské Paseky jsme se například střetli s mužstvy SK Pohořelice, SK Komárov, SK Žlutava, na škvárovém tréninkovém hřišti SK Baťa Zlín s hockeyisty SK Baťa Zlín (6.10.1940), na hřišti SK Prštné jsme byli soupeři domácí zájezdové jedenáctky i zdejší staré gardy.

Počátkem roku 1941 byla zaslána Zemskému úřadu v Brně žádost o povolení spolku „Sportovní klub Mladcová“ a spolu se žádostí byly zaslány ke schválení stanovy klubu. Zemský úřad v Brně však předložené stanovy klubu neschválil a dne 11.března 1941 je vrátil k přepracování a doplnění.

Velké oživení a obrat v životě sportu nastal, když dne 13.dubna 1941 byl sokolské jednotě doručen výměr okresního úřadu o okamžitém zastavení činnosti a zabavení veškerého sokolského majetku. Všichni sokolští členové i činovníci se ihned zapojili do nově se tvořícího sportovního klubu.

Protože stanovy klubu nebyly ještě schváleny, ale hrát se chtělo, byla podána žádost na footballovou župu o povolení ke hře a na Okresní úřad ve Zlíně žádost o povolení činnosti. Hameleho hanácká župa footballová povolila hrát přátelská utkání 34 hráčům dle seznamu bez registračních průkazů, nejprve do 30.června, posléze povolení prodloužila do 30.července 1941. Jednalo se o tyto hráče: Jiří Bašta, František Beránek, František Balajka, Václav Cviček, Jaroslav Foldyna, Vlastimil Gába, Leopold Hrobař, František Holec, Josef Kirián, Václav Králíček, Vlastimil Karásek, Vlastimil Kopeček, Josef Kříž, Vítězslav Karásek, Vladimír Novosad, Jaroslav Polčák, Emil Prymus, Stanislav Procházka, František Starý, Josef Šenkeřík, Miroslav Šenkeřík, František Šimek, Zdeněk Šmigura, Václav Štěpaník, František Štětkář, Stanislav Štětkář, Bohuslav Štětkář, František Švehlák, František Telička, Ladislav Telička, Alois Václavek, František Václavek, František Zlámal a Vincenc Zlámal. Kluků, kteří měli chuť si zahrát, bylo tedy dost, a proto hned v začátku byla postavena dvě mužstva. Jedno první a druhé záložní.

Doplněné stanovy Zemský úřad v Brně definitivně potvrdil a schválil pod číslem jednacím 34411/III/13/41 dne 4.srpna 1941 a současně tak vzal na vědomí utvoření spolku s názvem Sportovní klub Mladcová.

Jak se dočtete dále, jen obětavost a nadšení původních členů nedostačovala k tomu, aby zvládali všechna náročná jednání a vyřizování s povolením klubu, poskytnutí pozemku na hrací plochu, získání prostředků na sportovní oblečení apod. Založení sportovního klubu na Mladcové však mělo veliký ohlas nejen mezi veškerou mládeží, ale našlo porozumění i mezi vlivnými a váženými občany, kteří pomohli zajistit zdárný rozvoj odstartovaného záměru.

Dne 7.září 1941 se po předchozím schválení Okresním úřadem ve Zlíně konala od 10 hodin dopoledne v Bartošově domě ustavující valná hromada SK Mladcová. Předsednictví v klubu bylo nabídnuto samému panu MUDr. Vladimíru Fajkusovi, který je přijal. Dále byli zvoleni dva místopředsedové, pánové Josef Štětkář a Josef Čech. Hybnou pákou celého klubu byl František Zlámal, kterému byla svěřena funkce jednatele. Do výboru byli zvoleni také Jaroslav Orsava jako matrikář, dále Stanislav Mrázek, Václav Ordelt, Josef Kříž, Alois Štěpán, Alois Katauer a Leopold Štětkář. Ustavující valné hromady se zúčastnilo 62 osob, z toho jeden zástupce fotbalové župy, dále Hynek Chudárek a Richard Kosina, členové SK Zlínské Paseky a Karel Churý, tehdy ještě člen SK Louky. Z ustavující valné hromady byl zaslán pozdrav panu Josefu Hlavničkovi, řediteli Baťových závodů, který obratem zaslal dopis s přáním mnoha úspěchů v naší činnosti.

Rozhodnutím předsednictva ČSF byl náš nový klub přijat dnem 25.září 1941 za člena Českého svazu footballového.

Ale už od srpna se hrály mistrovské zápasy té nejnižší II.třídy Zlínského okrsku Hameleho hanácké župy footballové. První mistrovské utkání bylo sehráno 24.srpna 1941 a podlehli jsme v něm mužstvu SK Slušovice 1:5.

Jak již bylo uvedeno, trénovalo se na škvárovém tréninkovém hřišti SK Baťa Pod Babou a mistrovské zápasy na domácím hřišti se hrávaly na Zlínských Pasekách, které místní funkcionáři mladcovským velice ochotně zapůjčovali. Přestože všechny fotbalové zápasy se tenkrát odehrávaly mimo Mladcovou, chodilo hráče povzbuzovat hodně fotbalových příznivců na každý zápas, ať se odehrával na Pasekách, nebo i jinde v okolních obcích. Tam se všichni vydávali na bicyklech a nebylo jich málo.

A není se co divit. Byla válka, byl zákaz pořádat taneční zábavy, hrát ochotnické divadlo a zákaz všech kulturních akcí, kde by se mohla projevovat naše česká identita. Byla to doba, kdy kromě kina a sportu, částečně i divadla, byl zákaz jakýchkoli hromadných akcí.

Starosti byly s vybavením. Nejdříve jsme měli pouze jednu sadu dresů, trenýrek a štulpen a tři míče, postupně jsme si podle finančních možností přikupovali další vybavení. Veliká potíž byla s míči. Byly kožené a šněrovací a jejich nahuštění bylo pracné. Otvor pro prostrčení gumové duše s dlouhým ventilkem byl úzký a po nahuštění pumpičkou od kola bylo potřeba ventilek pořádně zavázat, aby neunikal vzduch, pak jej pracně zatlačit dovnitř a koženým řemínkem míč zašněrovat. To se provádělo silnou, tupou jehlou s okem na konci, zasazenou do dřevěného držáku. Při neopatrném zacházení se stávalo, že se duše propíchla a muselo se lepit, znovu hustit a šněrovat. Stávalo se také, že míč byl zhotoven z dílů nestejné kvality a pak byl za několik zápasů šišatý nebo povolily stehy tak, že bylo ve švech vidět červenou duši. Ale i když bylo vše v pořádku, často se stávalo, že při hře hlavou hráč trefil míč do vystouplého šněrovadla a to bylo bolestivé.

Náš první soutěžní ročník 1941-42 dopadl tak, jak bylo možno očekávat od úplných začátečníků. Ve 22 zápasech jsme pouze 4x zvítězili, 4x hráli nerozhodně a 14x jsme odešli poraženi. Soupeřům jsme nastříleli 49 branek a dostali 91 gólů, což je v průměru 4,1 branky na zápas. Skončili jsme na posledním dvanáctém místě.

Vzpomínky mladcovského kronikáře pana Stanislava Štětkáře na první zápasy

Kopanou jsem měl odjakživa velice rád, ale na internátě jsem si moc nezakopal. V té době jsem byl sice ještě na internátě, kde jsem byl školou plně vytížen, ale na jaře roku 1941 jsem se zašel podívat ještě v uniformě mladého muže na přátelský zápas na Kudlově. Z internátu jsem jenom přeběhl les a tam v blízkosti filmových ateliérů bylo hřiště. Byl jsem zvědavý, jak dopadne měření sil našich kluků se zkušeným soupeřem. Bylo to hrozné. Kudlovští jako sehraní fotbalisté přehrávali naše poměrně lehce, takže měli stálou převahu. To by ještě nebylo tak zlé, ale pohroma byla v brance.

Mladcová marně hledala brankáře a tak to v předešlých zápasech zkoušelo víc kluků, ale nikdo z nich nedovedl pořádně chytat a vyvrcholení těchto nesnází přišlo právě zde na Kudlově. Tam se o brankářské štěstí pokoušel další adept, ale ten nebyl málem schopný zachytit ani míč, který šel přímo na něj, natož aby skočil po míči stranou. Zkrátka, když se podařilo soupeři trefit branku, znamenalo to gól. Tenkrát jsme dostali dvanáct branek a dali dvě. Tam jsem zoufalému Frantovi Zlámalovi prohlásil, že to v brance zkusím já a že dokážu rozhodně víc, než tento brankář. Franta to přijal a pozval mne na trénink.

Bylo to v době, kdy pomalu končil můj pobyt na internátě a právě jsem dovršil osmnácti let. Trénink byl na škvárovém hřišti u elektrárny. Přišel jsem tam s brankářskou výstrojí, kterou jsem si pořídil na internátní zápasy. Byly to vatované trenýrky, nákolenice, náloketnice a tmavozelený rolák. Brankářské rukavice ještě zdaleka nebyly známé, ale při některých ligových zápasech jsme už mohli spatřit brankáře s obyčejnými koženými rukavicemi. Brali jsme to spíš jako frajeřinu než jako ochranu rukou, protože jsme si mysleli, že tím ztrácí cit v prstech. Ochrana kolen a loktů byla však nutná, protože zvláště v těch nejnižších třídách se nenašlo hřiště, které by mělo před brankou travnatou plochu.

Téměř všichni kluci mě znali, ale nikdo z nich nevěděl, jak umím chytat a navíc moje malá postava nebyla zrovna ideální na post brankáře. To jsem věděl i já, ale utěšoval jsem se tím, že Plánička byl také malý a proto jej Sparta odmítla a pak se ve Slávii vypracoval na nejlepšího brankáře na světě.

Tenkrát v začátcích nás nikdo v tréninku nevedl a tak se hlavně střílelo na branku až do omrzení. Pak se hráči rozdělili na dvě party a hráli proti sobě. Tak tomu bylo i na tomto tréninku. Postavil jsem se do branky a tam do mne všichni bušili. Nejdříve lehce a pak ze všech sil a já jsem chytal, vrhal se po míčích hned nalevo, hned napravo, vyskakoval po vysokých střelách a vyrážel míče. Byl jsem mrštný a měl rychlou reakci vypěstovanou v mládí hadrákem, kdy mi můj bratr Franta střílel z bezprostřední blízkosti. Došlo i na nacvičování penalty, a protože většina hráčů nebyla ve střelbě dost zdatná, byl jsem i několikrát úspěšný.

Po tomto tréninku se mi Franta Zlámal jako kapitán svěřil, že je rád, že máme konečně pořádného brankáře a od té doby jsem byl stavěn na každý zápas. Byly to stále jenom přátelské zápasy, protože jsme ještě neměli oficiálně ustanovený sportovní klub. Ten byl úřady povolen až v červenci roku 1941. Zatím jsme nehráli žádnou soutěž, ale o to víc se trénovalo. Všichni jsme byli začátečníci a nikdo z nás, až na jedinou výjimku, nehrál v žádné soutěži. Tou výjimkou byl Karel Churý, který bydlel v Prštném a hrál za SK Louky. Podle toho vypadaly výsledky našich přátelských zápasů.

Já jsem bral úlohu prvního brankáře naprosto vážně a s plnou odpovědností. Pravidelné tréninky mi nestačily. Byl jsem si vědom, že nevýhoda malé postavy mi bude v brance vadit a že proti vysokým útočícím hráčům nemám mnoho nadějí při hře vysokými míči. Vždyť já jsem při výskoku sotva dosahoval rukama tam, kde vyskakující útočník dosáhne hlavou. Proto jsem doma za stodolou trénoval výskoky tak, že jsem se snažil zasáhnout vysoko rostoucí konce větví jabloní. Dále jsem chtěl mít jistotu v přízemní a polovysoké hře, ke které jsem měl dobré předpoklady. A tak jsem trénoval skoky po míči na větší vzdálenost a míčem bušil do zdi stodoly a vrhal se po odražených míčích.

Nutně jsem potřeboval doma někoho, kdo by mi střílel na branku a proháněl mne. S bratrem Frantou jsme si nějak nerozuměli. Ten sice také hořel pro fotbal, ale ty čtyři roky, co jsem nebyl doma, nás nějak odcizily. Snažil jsem se s ním sblížit, ale on mne úplně ignoroval. Na dědině měl své kamarády a o mne nestál. Velice mě to mrzelo a tak jsem se snažil sám posilovat své výskoky, postřeh a vrhání po míči. Těm skokům se říkalo robinzonády.

Tenkrát se hrával fotbal na pět útočníků, tři záložníky a dva obránce. Naším nejlepším hráčem byl bezesporu František Telička, který hrál ve středu zálohy. Měl výhodu v tom, že byl vysoké postavy a dovedl hrát výborně hlavou. Hravě sbíral soupeřovi vysoké přihrávky a byl také vynikající driblér a to až do doby, kdy mu v roce 1943 byla nemilosrdným šlapákem zlomena noha ve stehnu. Pár měsíců si poležel na úrazovce s nohou zavěšenou na kladce a pak dlouho chodil o berli. Když se po delším čase vrátil na hřiště, už to nebylo jako dříve. Už nechodil tak odvážně do soubojů a také ztratil bystrosti v pohybu.

V útoku vynikal Vlastimil Gába, který hrál na pravé spojce. Byl to zdaleka nejlepší střelec, který například v ročníku 1943-44 nastřílel soupeřům 35 branek. Velice často vysílal na branku pravé dělovky, které brankáři jenom těžko odvraceli. Sám jsem se o tom přesvědčil při jednom tréninku, kdy mne překvapil takovou bombou k tyči, že při jejím vyražení jsem si naštípl palec pravé ruky. Musel jsem na úrazovku, kde mi dali na to dlahu a škrobový obvaz. S tímto zábalem jsem odchytal několik zápasů. Vlastík byl ale málo pohyblivý, jakoby líný a za přihrávkami, které nešly přímo na něj, se nepachtil. Spoluhráči mu také vytýkali, že málo přihrává a chce stále jenom střílet na branku. Zato ale když dostal přihrávku, tak ani chvíli neotálel. Vtipnou kličkou se zbavoval protihráčů a bez přípravy střílel.

V obraně vynikal Emil Prymus. Postavou spíš menší, se světlými vlnitými vlasy, bystrý v pohybu a odvážný obránce, přes kterého se soupeř velice těžko dostával. Byl také výborný harmonikář. Jeho kolega v obraně byl Václav Králíček. Tvrdý fotbalista, který nemilosrdně odkopával míč třeba i s útočícím hráčem. Techniky moc neměl a jeho hra spočívala na razantním odkopávání míče rovnou před sebe. Stávalo se často při jeho malých zkušenostech, že při odkopu zasáhl špatně míč, ten dostal faleš a letěl někam bokem, anebo se dokonce spirálovitou dráhou vracel na naši branku. V té době se ještě mohla dávat brankáři takzvaná malá domů. V jednom zápase na Pasekách mě Vašek dával asi ze tří metrů malou domů tak prudce, že by se za to nemusel stydět ani útočící protihráč. To jsem ovšem od něho nečekal a tak jsem ani nestačil zareagovat a míč mne zasáhl přímo do obličeje. Úder byl tak prudký, že jsem ztratil rovnováhu a dosedl na zem. Naštěstí z toho nebyla branka, ale obecenstvo se výborně bavilo a mě tekla z nosu krev.

Nejstarším a nejzkušenějším hráčem byl však můj strýček Josef Kment. Ten hrával dříve fotbal na Pasekách a v Želechovicích a v té době měl už třicet let a fotbalu zanechal. Byl známý jako rychlý a hodně tvrdý fotbalista, který hrál na postu levého křídla. A tak jsme za ním zašli a přemlouvali ho, aby nám alespoň jeden rok vypomohl. Velkou chuť neměl s odůvodněním, že už je na to starý a že už všechno zapomněl, ale my jsme jej přesvědčovali, že pro nás, začátečníky, bude přece jenom platnou posilou. Nakonec souhlasil s podmínkou, že jenom na rok a že na tréninky chodit nebude. Byli jsme velice rádi a on svůj slib dodržel a hrál myslím ještě nejméně jeden další rok. Byl to pro nás velice platný hráč.

Já jsem se v brance snažil vždy co nejlépe zachytat. Moji zásadou bylo, nikdy nechodit daleko před bránu, když měl míč na noze soupeř, aby mě náhodou nepřehodil a dále nikdy zbytečně míč nevyrážet, ale pevně chytit. Ale co naplat, útoky soupeřů se v každém zápase na mne valily a tak jsem byl stále v jednom ohni, ale nikdy jsem se nebál soupeři vrhnout pod nohy. Však jsem po každém zápase přišel domů pokopaný, ale nikdy zraněný tak, abych nemohl příští neděli nastoupit. Přesto, že jsem pod štulpnami nosil chrániče, míval jsem holeně odřené. Dříve než se rána zahojila, přišel nový zápas a nové sedření zaschlé rány. Tak se to opakovalo celou sezónu až do zimy. Teprve pak měly rány čas se zahojit, ale na jaře se to vše opakovalo. Zůstala mi proto na levé holeni trvalá památka. Kůže v tom místě byla slabá jako papír a stačil slabý náraz a snadno se sedřela. Tento stav vlastně trvá dodnes a mám ji jako památku na zašlé časy mého mládí.

Konečně nadešel čas, kdy jsme měli vyřízeny všechny formality, a byl ustanoven klub s názvem Sportovní klub Mladcová. Nastala podzimní sezóna fotbalových soutěží roku 1941. SK Mladcová byl jako nováček zařazen do nejnižší II.třídy Zlínsko. Našimi soupeři byli SK Zlínské Paseky, Viktoria Kvítkovice, Štípa, Jaroslavice, Kostelec, Slušovice, Želechovice, Vizovice, Lukov, Březnice a Hvozdná.

Své vlastní hřiště jsme neměli a tak jsme se domluvili s činovníky na Zlínských Pasekách a ti nám ochotně dovolili používat jejich hřiště jako naše domácí. Zájem o sportovní zápasy byl veliký a tak každou druhou neděli odpoledne proudily houfy diváků z Mladcové na Paseky. Ale nejen tam. Jezdili s námi na kolech i do ostatních dědin a velice nás podporovali. V prvním ročníku jsme jim však mnoho radosti nenadělali. Zlepšení přišlo až v dalším ročníku, kdy byli hráči už sehranější a přišli i noví, lepší kluci.

Moje místo v brance nebylo záviděníhodné. V každém zápase nebyli naši útočníci schopni udržet hru na soupeřově půli a přetížená záloha a obrana pak nestačila čelit všem útokům a já přes svoji mrštnost a odvážnost nebyl schopen čelit všem střelám. Tak jsme ve většině zápasů dostávali víc branek, než jsme sami byli schopni soupeři dát. Před naší brankou se tvořily nepřehledné skrumáže, ze kterých jsme dostávali nejvíce branek. Pro mne byl největším postrachem slušovický Valerián při autovém vhazování. Ten se vždy prohnul dozadu jako luk a míč mrštil až do bezprostřední blízkosti naší branky. Rozhodně jsem vždy býval nejzaměstnanější hráč na hřišti a troufám si neskromně prohlásit, že by se těžko našel odvážnější brankář, který tak riskantně skákal pod nohy útočníků a bral jim míče od nohy. Zatím jsem to odnášel jenom odřeninami, až přišel pro mne památný zápas ve Vizovicích.

Jejich hřiště bylo blízko nádraží v místech, kde jsem byl před několika léty jednou jako mladý muž na brigádě při výstavbě trati do Valašské Polanky. Vlivem okupace a vlivem začínajících válečných událostí byla stavba přerušena a v blízkosti nádraží zůstala velká rovná plocha a tak si tam Vizovjané postavili branky a měli hřiště. A na tomto tvrdém povrchu téměř bez trávy se konal pro mne tento památný fotbal.

Tak jako byl tvrdý terén, tak tvrdý byl na nás i soupeř. Vypadalo to tak, jakoby si na nás chtěli zchladit žáhu a ukázat nám nováčkům, zač je toho loket. Po technické stránce toho mnoho neuměli. Nevím, co je vedlo k tak tvrdé až záludné hře a rozhodčí jim to trpěl. Nemilosrdně do nás vráželi lokty i kolena a téměř při každém styku se náš hráč dostal na zem. Došlo k několika odřeninám způsobených pádem na tvrdou zem, ale já jsem se nebál. Vrhal jsem se po míčích, chytal je, vyrážel, ale do branky nepustil. O přestávce byli všichni naši hráči znechuceni takovou hrou. Ošetřovali si četné odřeniny a ani neměli chuť nastoupit do druhého poločasu.

Ten začal znovu tvrdým náporem soupeře, který chtěl za každou cenu dát branku, ale já jsem byl tenkrát ve výborné formě a dokonce i ve výskocích jsem překonával soupeře a bral jim míče z hlavy. Ale soupeř byl nemilosrdný a tak při jednom mém výskoku, právě ve chvíli, kdy jsem dosáhl nejvyššího bodu s rukama vysoko vztaženýma, do mne jeden protihráč vrazil. Ztratil jsem rovnováhu a už jsem neměl čas, abych rukama zmírnil náraz a tak jsem plnou váhou dopadl na záda. Výsledkem toho byl vyražený dech a dlouho trvalo, než jsem se za pomoci spoluhráčů vzpamatoval. Už tehdy chtěli někteří naši hráči po kapitánovi Frantovi Zlámalovi, aby přerušil zápas, než se někdo z nás zmrzačí. Franta jim to rozmluvil a zápas pokračoval.

Ne však dlouho. Naši hráči se už báli a nechodili do soubojů a tak se na naši branku valil útok za útokem. Jejich útočníci nedovedli často trefit branku, a když se jim to povedlo, tak jsem tam byl já. Až jednou se po levé straně na mne řítil útočník a nebezpečně se blížil k brance. Já jsem byl ve střehu a v momentě, kdy si dlouze předkopl míč, vymrštil jsem se a dlouhým skokem jsem míč dosáhl a kryl jej oběma rukama na zemi těsně před obličejem. V ten moment mi jej chtěl soupeř ještě z rukou vykopnout. To se mu sice podařilo, ale zasáhl i mou hlavu kolíkem na kopačce a způsobil mi na levé straně čela v místě, kde začínají vlasy, tržnou ránu.

Míč se takto dostal za má záda až do branky a rozhodčí gól i přes očividný faul uznal. Ovšem já silně otřesený jsem vstával ze země a z rány se mi přes oči a obličej řinula krev. A to už bylo pro naše hráče dost. Všichni se shrnuli kolem mne, dva mne podpírali a všichni jsme odešli do šatny a bylo po zápase. Víc jsme se na hřiště nevrátili. V šatně mi setřeli krev a zjistili, že mám na čele tržnou ránu podobnou velkému L. Zalepili mě ji náplastí, přes kterou ještě chvíli prosakovala krev. Do Zlína jsme jeli vlakem a já jsem ještě se dvěma kamarády šel rovnou na úrazovku. Tam mi ránu sešili, přelepili náplastí a poslali domů.

Tam z toho bylo zděšení. Když mne uviděla maminka, jenom vykřikla: „Ježišmarija, co se stalo?“ Když jsem rodičům vylíčil, jak ten fotbal vypadal, maminka znovu prohodila: „Je ti to potřeba, vždyť tě kdysi úplně zmrzačí.“ Otec k tomu trefně ironicky dodal známé Tyršovo heslo „Sportem ku zdraví“. Vysvětloval jsem jim, že není každý soupeř takový, že to byla spíše výjimka a otec na to odpověděl: „Kéž by tomu tak bylo.“ Tato nehoda mne však vůbec neodradila a také jsem hned pokračoval v trénincích i dalších zápasech.

Další zápas jsme hráli doma, tj. na Pasekách, proti nejsilnějšímu soupeři celé soutěže a tím byl Kostelec. Všeobecně se očekávalo jejich hladké vítězství a bylo jenom otázkou, kolik dostaneme gólů. Já jsem nastupoval s velkou náplastí na čele po zranění z minulé neděle. Zápas se začal vyvíjet podle předpokladů. Soupeř nás přehrával kombinační hrou, útok za útokem se valil na naši branku a přetížená obrana a záloha stěží odvracela míče, většinou jen odkopáváním. Naši útočníci se museli vracet vypomáhat obraně a vpředu zůstával pouze jeden hráč. Soupeřův brankář neměl téměř žádnou práci, zato před naší brankou byl jeden závar za druhým, ale v přehuštěném prostoru se Kostelečtí nemohli prosadit. Přesto ale byla naše branka ve stálém nebezpečí. Útočníci ji neustále ostřelovali z dálky i z bezprostřední blízkosti, ale já jsem měl formu jako nikdy předtím. Všechny míče jsem chytal, nebo vyrážel, a když se hra přenesla do bezprostřední blízkosti, tak jsem odvážnými skoky bral soupeři míče z nohy a v jednom případě v nepřehledné skrumáži jsem jej zadržel i se soupeřovou nohou. Naše obecenstvo jásalo při každém mém zákroku a nešetřilo potleskem.

Když se soupeři nepodařilo dát branku, začal být nervózní, chyboval, navíc obránci už nevěnovali tolik pozornosti našim útočníkům a to se jim stalo osudným. Míče se zmocnil Franta Telička a nahrál dlouhým pasem volnému Vlastimilu Gábovi, který byl vysunut daleko vepředu. Obránci jej nestačili zastavit a tak ten po několika krocích vyslal na branku svou pověstnou dělovku k levé tyči, proti které byl brankář bezmocný, a my jsme překvapivě vedli 1:0. Pro soupeře to bylo ohromující, ale v řadách obecenstva vyvolal tento stav veliké nadšení.

Soupeř se ale nedal a bylo vidět, že v poli nás převyšuje o třídu, ale naši hráči bojovali jako lvi a já jsem se v brance také překonával. Přesto se ale soupeři podařilo ze skrumáže skórovat a bylo to 1:1. Obraz hry se tím nijak nezměnil. Soupeř útočil a většinou se bojovalo na naší půli, až jednou zapomněli lehkomyslně na obranu, my znovu zaútočili a byla z toho branka. V obecenstvu znovu vypukla salva nadšení a v soupeřových řadách zděšení.

Po výkopu se obraz hry stále neměnil, Kostelečtí nás svírali na naší polovině. Při jednom útoku zahrál náš obránce rukou, byla z toho penalta a to znamenalo téměř jistou vyrovnávací branku. Kostelecký útočník si postavil míč na značku a já jsem stál na brankové čáře připravený čelit jeho střele. Pečlivě jsem sledoval jeho rozběh, nápřah a hlavně, jak při kopu zasáhl míč a první decimetry jeho letu. To už bylo naprosto jasné, jakým směrem byl míč vyslán. Na to jsem bleskově reagoval. Naštěstí nebyl umístěn do horního rohu a tak se mi jej podařilo chytit. Stav 2:1 zůstal nezměněn do konce poločasu.

Bylo zřejmé, že na tomto stavu mám já největší zásluhu, protože jsem zabránil ještě mnoha jistým brankám. Když pak rozhodčí odpískal konec první půle, vtrhli někteří kluci z obecenstva za mnou na hřiště a velice mne poplácávali, chválili a pak mne vyzvedli a odnesli na ramenou do šatny.

Druhý poločas byl stejný jako první. Kostelečtí útočili a my se bránili, ale už to nebyla hra kočky s myší a našim útočníkům se občas dařilo dostávat až k soupeřově brance. Tlak soupeře byl však velký, podařilo se mu vstřelit další branku a stav byl 2:2. Tato situace se opakovala ještě dvakrát. Vždy jsme my napřed dali branku, soupeř pak vyrovnal a několik minut před koncem byl stav 4:4. Teprve pak se Kostelečtí poprvé v zápase ujali vedení. Za malou chvíli odpískal rozhodčí konec zápasu za stavu 4:5. Prohráli jsme, ale to nás ani tak nemrzelo, protože tento výsledek byl pro nás velice lichotivý.

Za týden jsme měli opět zdatného soupeře a to SK Zlínské Paseky. My jsme šli do tohoto zápasu s velkými obavami, protože se nedalo očekávat, že budeme mít znovu takové štěstí, jako s Kostelcem. Ukázalo se ale, že jsme byli schopni úspěšně čelit tlaku soupeře, který bezhlavým útočením zbytečně oslaboval svou obranu, nám se vždy podařilo vstřelit první branku a soupeři pak zase vyrovnat. Tato situace se v průběhu zápasu opakovala čtyřikrát a tak konečný výsledek byl 4:4, což byl pro nás veliký úspěch.

Tyto dva zápasy byly pro mne asi vrcholem toho, co ve mně bylo a myslím, že v dalších zápasech jsem nepodával už tak dobré výkony. Moje malá postava byla přece jen velkou nevýhodou. Když soupeř zjistil, že jsem při zemi těžko překonatelný, volil hru s vysokými nahrávkami před branku a tam byla přeci jen moje největší slabina. Tak jsme prohrávali zápas za zápasem a jednou jsem dostal dokonce osm branek. Zdaleka jsem si nemyslel, že prohráváme jen mojí zásluhou, ale víc a více jsem si sebekriticky uvědomoval, že brankář s vysokou postavou by byl úspěšnější.

Náš první soutěžní ročník 1941-42 dopadl tak, jak bylo možno očekávat od úplných začátečníků. Ve 22 zápasech jsme pouze 4x zvítězili, 4x hráli nerozhodně a 14x jsme odešli poraženi. Soupeřům jsme nastříleli 49 branek a dostali 91 gólů, což je v průměru 4,1 branky na zápas.

Ty velké příděly branek, které jsem v každém zápase obdržel, na mne působily psychicky a já jsem zmalomyslněl tak, až jsem nabyl přesvědčení, že jsem hlavní příčinou našich porážek. Proto jsem doporučil Frantovi Zlámalovi, aby si hledal lepšího brankáře. Vedly mne k tomu i jiné důvody. V té době jsem již hrával na klarinet v pasecké dechovce spolu s Mirkem Šenkeříkovým a ten když viděl, jak jsem časově přetížený zkouškami v kapele a fotbalovými tréninky mi radil, že si budu muset vybrat jedno nebo druhé, protože obojí najednou nezvládnu. Tuto radu doplnil moudrostí, že fotbal můžu hrát ještě deset let, ale muziku mohu provozovat až do vysokého stáří.

Další důvod byl v tom, že po celý čas, co jsem chytal, jsem si nezaběhal v lese. To jsem si mohl dovolit jenom mimo fotbalovou sezónu a to se mi zdálo málo. Tak jsem tyto okolnosti zvážil a rozhodl se také v zájmu klubu předat své místo v brance někomu jinému. Tak po mě nastoupil v dalším ročníku výborný Vilém Hanusek.

Fotbalu jsem tím ale nedal úplně sbohem a hrával jsem dosti často v záložním mužstvu, ale už ne v brance Tam bylo dost adeptů. Pravidelně chytal Klement Mazurek z Podbabí, k dispozici byl také Jaroslav Polčák a Josef Petřík. Těm jsem nechtěl kazit jejich nadšení a tak jsem si už víckrát nezachytal. To ale nijak nesnížilo můj zápal pro fotbal. Dost mne sice mrzelo, že jsem tak brzy skončil svou brankářskou kariéru, ale na druhé straně jsem si říkal, že alespoň budu mít více času na muziku a běhání.

Budování hřiště

Vlastní hřiště bylo od počátku velkým snem. Ten se po oficiálním založení klubu začal pomalu ale jistě naplňovat. Základní otázkou byl výběr místa. Měla to být pokud možno rovná plocha, v nejtěsnější blízkosti obce, na které by se jenom po malých úpravách daly postavit branky. Zvažovaly se louky v údolí západně pod Mladcovou, kde později vzniklo složiště popílku, nebo na Drahách u paseckého potoka, ale bylo to všechno hodně daleko a tak bylo od těch myšlenek upuštěno.

Ze dvou posledních variant byl nakonec vybrán pozemek firmy Baťa na Holešovské silnici v místě, kde několik let před tím stál dřevěný hangár pro uskladnění kluzáků pro výcvik bezmotorového létání. Bylo to jenom asi sto metrů od posledního domu, v těsné blízkosti silnice na Rackovou. Toto místo mělo hned tři výhody. Bylo blízko obce, mělo poměrně rovný terén a hlavně, majitelem pozemku byla firma Baťa, u které se předpokládalo nejsnadnější jednání při svolení ke stavbě.

Pro zajímavost je třeba uvést, že tou druhou zvažovanou variantou bylo místo severně od stávajícího tréninkového hřiště, v místech, kde dnes začíná zástavba rodinných domů.

Dne 3.listopadu 1941 podali činovníci našeho klubu žádost doporučenou zástupcem obecního zastupitelstva panu Josefu Hlavničkovi, řediteli firmy Baťa, o pronájem pozemku firmy Baťa k vybudování hřiště. Ještě téhož dne pan Hlavnička podepsal smlouvu, podle které firma Baťa pronajímá pozemek katastrální číslo 286/1 o výměře 7.760 m² u silnice Zlín-Holešov nad Bartošovým domem na 99 let za roční symbolický poplatek jednu korunu ročně. Pan Hlavnička zároveň spolupodepsal naši žádost Okresnímu úřadu ve Zlíně k povolení výstavby hřiště.

Dne 7.února 1942 byla podána žádost o povolení ke stavbě hřiště na Holešovské silnici, kterou vzal Okresní úřad ve Zlíně dne 23.2.1942 na vědomí a dne 9.3.1942 pak vydal Úřad práce ve Zlíně souhlas k provedení stavby hřiště.

S výstavbou se započalo ihned po skončení zimního období. V březnu roku 1942 odsouhlasila členská schůze pracovní povinnost pro všechny členy klubu a dne 28.března 1942 byla svolána první pracovní porada. Této porady se zúčastnili jako poradci také místní rolníci. Se souhlasem pana Hlavničky byla v době od 20.dubna do 8.května 1942 provedena našimi členy sbírka peněz z konta v továrně, která nám vynesla částku 33.450,- korun. O sbírku se zasloužili mezi jinými pánové Stanislav Mrázek, Jaroslav Orsava a jiní zaměstnanci, členové klubu na Mladcové.

Na první pohled se zdál terén dost rovný, takže nebude potřeba velkého přesunu zeminy. Ze stavebního oddělení ale přišel geometr, který terén zaměřil a kolíky vyznačil na mnoha místech, kolik se zde bude vykopávat zeminy a kolik kde navážet. Terén měl poměrně malý sklon k severu, ale s překvapením se zjistilo, že pro docílení absolutní roviny se v těch místech musí snížit terén téměř po celé šíři v průměru o dva metry a vytěženou zeminu převést a rozprostřít na spodní straně, což bylo hodně práce. Všechno se provádělo ručně. Jediná mechanizace, která ulehčovala práci, byly kolejnice a překlopné vozíky, které i s potřebným množstvím krumpáčů a lopat zapůjčilo stavební oddělení firmy Baťa.

Ochota pracovat byla hlavně v počátcích veliká, nejvíce členů se scházelo v sobotu a v neděli, ale i ve všední dny se odpoledne po pracovní době dost pracovalo. Bylo ovšem zapotřebí, aby práce někdo odborně řídil. K tomu se ochotně uvolili bratři Rudolf a Jaroslav Sivíkovi. Oba zkušení stavební dělníci znali, jak se přes tři dřevěné kříže shlíží terén a tak určovali, do jaké hloubky má jít výkop a kolik kde navážet. Oba totiž přesvědčili členskou základnu klubu, že není nezbytně nutné dosáhnout absolutní roviny, jak určil geometr, ale naopak nepatrný sklon roviny nebude ke škodě, protože přispěje k přirozenému odtoku dešťové vody a přitom to pouhým okem bude téměř neznatelné. A co je nejdůležitější, ušetří se tím hodně práce.

Nejdříve bylo nutné odstranit orniční vrstvu zeminy a odvést ji na skládku. Ta byla určena v místech uprostřed budoucího hřiště, kde nebylo třeba ani kopat ani navážet, kde zůstal původní terén. Teprve obnažené spodní jílové podloží se odkopávalo a odváželo na dolní polovinu.

Práce šla zpočátku rychle kupředu, ale s přibývajícím časem ubývalo nadšení a už se na pracovišti neobjevovalo každý den takové množství lidí jako v prvních dnech. Přesto se ale během roku udělalo dost práce, plocha hřiště se začínala rýsovat a teprve tuhé mrazy znemožnily další práci.

Na jaře roku 1943 se začalo pracovat hned, jakmile rozmrzla zem, ale hned od začátku bylo zřejmé, že loňské prvotní nadšení se už nebude opakovat. Brigádníků se už tolik nescházelo a trvalo hodně dlouho, než se dokončily poslední výkopy. Tím ale práce zdaleka neskončily. Bylo potřeba rozvést po celé ploše ornici, pěkně ji urovnat a zasít. Dál bylo potřeba postavit kabiny, vybudovat za brankami vysoké sítě, postavit branky, vysadit kolem plochy okrasné stromky a křoviny a ještě mnoho jiných drobných věcí. Bylo toho hodně a začínaly být obavy, zda-li se při tak malé ochotě hřiště stihne do konce roku vůbec dokončit.

Do této situace vstoupila z nenadání, jako blesk z čistého nebe, krutá náhoda. V té době, přesněji v červenci roku 1943, postihla Mladcovou katastrofa, vypukla zde epidemie břišního tyfu, která zasáhla třetinu všech domů. Bylo to hrozné a hledal se zdroj nákazy. Bylo zjištěno, že postiženi jsou lidé, kteří užívali vodu z vodovodu. Kdo měl vlastní studnu, ten pohromě ušel. Vodovod byl postaven někdy v druhé polovině třicátých let. Zdrojem vody byla studánka v Daléčkách, odtud se přečerpávala potrubím do nádrže, která byla postavena na poli v Nadhumení, v nynějším areálu fotbalového hřiště. Odtud byla rozváděna dále samospádem do šesti hydrantů na návsi. Zjistilo se, že ohnisko nákazy je přímo v této přečerpávací nádrži, ve které se utopil potkan a vodu zamořil. Do nemocnic bylo odvezeno 120 lidí.

Na obec byla uvalena karanténa a byla tak uzavřena na dobu tří týdnů. Nikdo ji nesměl opustit a také nikdo přicházet nebo projíždět. Lidem, kteří pracovali ve Zlíně a jinde mimo obec, úřady nařídily, aby pracovali po dobu karantény na zvelebování návsi a dostavbě hřiště, přičemž plat dostali u původního zaměstnavatele. To výstavbu hřiště zachránilo a pro klub to bylo štěstí v neštěstí. Na hřišti pracovalo mnoho lidí nejméně osm hodin denně a prakticky se za ty tři týdny dokončily všechny práce. Firma Baťa dala zdarma dřevěné kabiny ze zrušeného koupaliště na Zboženských rybnících. Za tohoto stavu nebyl problém je rychle rozložit, převést na hřiště a znovu postavit. Převoz provedli všichni mladcovští rolníci, kteří měli koně. Zapojila se také děvčata, která vysbírala kamení na povrchu hrací plochy, pomáhala vysazovat stromky a keře a pracovala všude, kde bylo potřeba. Tak byla dokončena výstavba hřiště vlastními silami za podpory některých občanů a podpory firmy Baťa.

Podle dochovaných výkazů a přehledů bylo 95 osobami odpracováno celkem 2.248 hodin, bylo mimo jiné odvezeno 1.208 vozíků hlíny na vzdálenost 60-ti metrů. Nejvíce hodin odpracovali: Stanislav Štětkář – 222, Jaroslav Sivík – 200, Rudolf Sivík – 125, Ladislav Telička – 121, František Štětkář – 113 hodin, Vlastimil Gába – 78 hodin atd.

Členové a příznivci přispěli i finančními částkami. Například Josef Štětkář přispěl částkou 1.000,- K, dále Vladimír Hoza, Josef Balajka a Rudolf Kožík shodně částkou 500,- K, Antonín Zbořil 400 K, Jaroslav Orsava, Stanislav Mrázek, Arnošt Staša, Rudolf Pluháček, Jan Janíček všichni částkou 300 K, František Hoza, Alfons Marek, Václav Ordelt, Leopold Siegl shodně částkou 200 K, František Babík, Jaroslav Doubrava a Alois Lutonský částkou 100 K a mnozí další menšími dary.

V srpnu roku 1943 bylo hřiště s velkou slávou otevřeno.

Trvalým problémem ale zůstala voda. Široko daleko nebyl žádný zdroj. V dědině byl sice zaveden vodovod, ale ten končil hydrantem v místě bývalého obchodu (dnes budova Petra Čajánka). Proto nebylo myslitelné vůbec uvažovat o možném napojení. A tak byla za kabinami instalována na vysokých podpěrách veliká otevřená kovová nádrž, do které se před každým zápasem dovážela v lejtě voda, která se pak musela kýblem přelévat. Bylo to velice pracné, ale vždy se našlo několik fotbalových příznivců, nebo i samotných hráčů, kteří toto provedli. Vedle nádrže stálo plechové půlkulaté koryto a nad ním vodovodní trubka s několika kohoutky napojená na nádrž, odkud voda vytékala samospádem. Avšak někdy se stávalo, že vody nebylo dost. V tom případě se myli hosté a naši hráči se šli oblečení ještě v dresech a kopačkách umýt ke Štětkářům (dnes objekt čp. 45 u točny MHD) na dvůr pod pumpu. Tam se také přeslékali a čistili kopačky.

Pan Stanislav Štětkář vzpomíná na slavnostní otevření prvního hřiště

Otevření nového hřiště bylo pro celou Mladcovou velkou událostí a také jedinou příležitostí, kdy se mohli občané sejít, protože byly zakázány jakékoliv oslavy. Nevím, v jakém rozsahu je úřady povolily, ale náš klub je náležitě využil. Zorganizoval průvod Mladcovou, ve kterém se sešla všechna mládež i dospělí včetně těch, kteří byli dříve členy zakázaného Sokola.

V čele průvodu kráčeli členové našeho výboru a pozvaní zástupci městského úřadu a fotbalového svazu. Za nimi šli žáci a žačky, dál dorostenci a dorostenky a nakonec dospělí členové klubu. Všichni oblečení do cvičebních úborů a fotbalisté v dresech. Mezi nimi uprostřed kráčela a hrála pasecká dechovka, ve které jsem byl i já. Průvodu se zúčastnila i fotbalová mužstva, která byla pozvána v rámci těchto oslav sehrát přátelská utkání.

Řízná dechovka vylákala z domů mnoho obyvatel, kteří s velkým zájmem sledovali tento neobvyklý průvod. Mnozí se pak přidávali, zařazovali se na jeho konec a pochodovali s námi až na hřiště. Tam se hráči a cvičenci řadili na jeho plochu a bylo jich takové množství, že ji téměř celou zaplnili. Ostatní obyvatelstvo se shromáždilo kolem hrací plochy a nejvíce před kabinami, kde bylo možné se také posadit. Takové množství lidí jako tenkrát se snad už nikdy na tomto hřišti neobjevilo.

Zahájení oslav začalo slavnostními projevy činovníků a po nich se plocha uvolnila nejdříve pro cvičení členek gymnastického oddílu a pak pro fotbal. Už dopoledne s předstihem vyhráli naši žáci nad žáky SK Zlínské Paseky vysoko 10:2. Na odpoledne však byli pozváni atraktivní soupeři z vyšších tříd a tak naši dorostenci podlehli dorostu SK Baťa 0:5 a v hlavním zápase zvítězil SK Malenovice nad naším mužstvem 2:1.

Přes tyto prohry, které se ostatně daly očekávat, to byla vydařená oslava a skutečný svátek pro celou obec, na kterou se dlouho vzpomínalo. Jediným stínem bylo, že při každém nástupu družstev, kdy hráči zdraví obecenstvo pozdravem „sportu zdar“, se tenkrát za války musel přidat i áríjský pozdrav – zdvižená pravice, což nám bylo velice protivné.

Slavnostního otevření nově vybudovaného hřiště se zúčastnil náměstek starosty města Zlína pan Josef Zavrtálek, okresní pověřenec kuratoria pan Raštica, vedoucí okresní osvětové služby pan Rudolf Pluháček a předseda Hanácké župy footballové pan Otto Hamele.